Barvitost antické rétoriky.

Učitel Marcus Cornelius Fronto píše žárlivý milostný dopis žákovi (a budoucímu císaři) Marku Aureliovi Antoninovi. Bylo by to na content warning, kdybych ho uměl na Friendica udělat. Překlad M. Putna:

"Povídá se, že Tvůj zamilovanec také sepsal o Tobě nějaké erotické texty, že Tě na ně láká jako na cukrátka a že Tě s jejich pomocí přitahuje blíž k sobě, když se mu to s jinými návnadami nepovedlo. Já Ti však pravím, že to je nízkost a nechutnost; že by Tě to mělo vlastně urážet; že je To vlastně jenom ryčení jeho chlípnosti a funění jeho nadrženosti; že to není nic jiného, než ty zvuky, které vydávají kanci a býci a jeleni v říji, když to na ně příroda sešle a oni si neumějí jinak pomoci. Celá milostná lyrika není nic jiného, než tohle. Pokud se tedy odevzdáš svému zamilovanci, ať si s Tebou dělá, co chce, kdekoli a kdykoli to na něj přijde – necháváš ho, aby se choval jako říjící samec. Nebude ani čekat na vhodnou chvíli a na soukromí, vrhne se na Tebe a vezme si Tě natvrdo, brutálně a bezohledně."